close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

...Vánoční

24. prosince 2006 v 11:31 | Vojta Černý |  Povídky
Tak tohle je další povídka od Vojty... je krásná. A dost smutná...
Ta, o které je tento příběh rozhodně není přímo taková, jakou ji popisuji. Považte, v jakém citovém rozpoložení jsem zplodil tuto povídku…
Příběh jednoho vánočního odpoledne…
Hezká dívka si krutě zahrává s láskou. Zdá se jí zcela přirozené, že ji milují, a myslí, že má povinnosti jen k tomu, koho ona miluje, ochotně by věřila, že člověk, který ji miluje, je už tak dost šťastný. Na její omluvu musíme uznat, že ani zdaleka netuší, co to je láska, třebaže na ni myslí celý den.
Romain Rolland
Vánoce. Někdy snad bílé, jindy poklidné, mírumilovné…Tyto také. Ale já se z tohoto stereotypu vymykám. Tohle nejsou normální vánoce. Nejsou ale ani lepší než všechny ostatní. Jsou o poznání horší. Těžko říct, co cítí člověk, který po dlouhých rocích spánku procitne. Těžko říct, co jsem cítil já, když jsem se konečně probudil ze svého naivního snu o bezpečném a krásném světě. Rozhodně to nebylo nic krásného. I když, opět záleží na úhlu pohledu a na sledu událostí. Samozřejmě, některé z nich byly krásné, ale jiné…Škoda mluvit.
Byla sobota, dvacátého třetího prosince. Snad by i napadl sníh, kdyby ho lidstvo nevyhnalo pryč svou dlouhodobou činností. Tohle opravdu nebyli ideální vánoce. Spíš to vypadalo na konec října, než na konec prosince. Pole a lesy, obklopující naše městečko nebyli jako obvykle zasypané sněhem, nýbrž byly ponořeny do ponuré atmosféry podzimu… Bylo to odporné. Všude bláto, déšť, kýčovité vánoční poutače a výzdoba, na kterou by šlo jenom plivnout. A přece, dnešek pro mě byl něčím zajímavý, něčím výjimečný. Měl jsem jít ven s Lenkou, sympatickou a krásnou kamarádkou, do které jsem byl ajně zamilovaný, ač jsem si to v tu chvíli ještě neuvědomoval.
,,Ahoj''Pozdravila mne, když jsem konečně přišel ke kostelu, kde jsme se měli sejít.
,,Tak, kam půjdeme?''zeptala se.
,,No, těžko říct…'' řekl jsem poněkud nejistě a ukázal rukou směr třeba ke hřišti.
Procházeli jsme se, bavili se spolu, a bylo nám hezky… Po chvilce jsem nenápadně objal Lenku kolem pasu. Stejně nenápadně mé objetí napodobila… Fantazie. Bylo mi s ní tak dobře. Ale už jsme obešli okruh a pomalu se blížili k mému domu.
,,Můžu vzít ještě na chvilku psa, pokud chceš ještě setrvávat v mé společnosti…''
,,Jasně'' Odpověděla s úsměvem.
A zase jsme se procházeli. Ale všechno má nějakou chybu. Začali nás bolet nhy, a taky byla docela zima. Sedl jsem si tedy na lavičku, Ona nápadně blízko vedle mě…Opět jsem ji objal kolem ramen. Ani nevím, jak se to poté seběhlo. Nejednou se mé rty blížili k jejím. Setkaly se v nekonečně dlouhém a nádherném polibku. Ale co pak?? Polibky se stále opakovali, zima se zvětšovala.
,,Já už budu muset jít''ozvala se najednou…
,,Doprovodím tě, jestli chceš…''
Bydlela jen kousek od místa, kde jsme předtím seděli. Těch několik minut, co jsem ji doprovázel jsem se cítil opravdu šťastný…
,,Tak ahoj…''
Na rozloučenou jsem jí jen zamával…Domluvili jsme se, že se zítra uvidíme znovu. V tu chvíli by mě měl asi napadnout slavný výrok:
,,Nic není takové, jaké se to zdá být…''
Ale, žel bohu, nenapadl mě. Cestou domů jsem si namlouval, jak to bude krásný vztah. Mohl být…Nebýt takové maličkosti. Ona měla přítele…
Okamžitě po příchodu domů jsem jí zavolal. Telefon mi ale hlásil pořád tu monotónní větu, že volaný účastník právě hovoří… No co, počkám, snad se mi nic nestane. A tak jsem čekal. Asi po hodině jsem se konečně dovolal. Řekla, že nemohla svému příteli lhát… Jak je naivní… Snad opravdu nemohla…Snad nechtěla. Říkala mi sice, že se mezi námi nemůže rozhodnout, ale nebyla to pravda, ona si už vybrala. Ne mě, ale jeho. Samozřejmě jí odpustil, ale to mi neřekla…Nechala mi to až jako dárek pod stromeček… Až na štědrý den večer jsem se dozvěděl, jak to vlastně je. Bylo mi do breku. Chtěl jsem s tím skoncovat…Snad to nakonec i udělám… Pak, jako rána z nebe zazvonil telefon.
,,Já, neříká se mi to lehce, ale miluji tě. Chtěla jsem ti to říct už dávno, ale přišlo to v nevhodnou chvíli. Michal si to nezaslouží. Promiň.''
Típnul jsem telefon. Plakal jsem. Takhle to snad neskončí…Říkal jsem si. Ale skončilo. Skončilo to oprátkou zavěšenou na trámu na půdě. Pro mě to snad dopadlo dobře…Ale pro ni?? To se už nikdy nedovím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kritk kritk | 12. ledna 2007 v 11:33 | Reagovat

pekne napsane, ale kravina jak cip

2 Nicolka Nicolka | Web | 12. ledna 2007 v 15:35 | Reagovat

ja to nepsala :D ale nemyslim si ze by to bylo tak hrozny :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama