další Vojtova povídka..no musim uznat, že poslední dobou jsou dost smutný.. a pořád víc o něm. Nevim co si o tom mám myslet.. ale je taky hezká.
Dárek k vánocům
,, Kamarád je někdo, komu můžeš svěřit některé své problémy,
Přítel je někdo, komu můžeš svěřit veškeré své problémy.
Smrt je něco, co tvoje problémy vyřeší…''
Kniha mrtvého muže…
,,Jak myslíš, že to vypadá po smrti??'' Zeptal jsem se Katky.
,,Nevím, ale proč tě to napadá?? Vždyť jsou za chvíli vánoce, o tomhle bys neměl žertovat…'' Odpověděla překvapeně.
Leželi jsme spolu na posteli, ona měla hlavu položenou na mé hrudi a já ji hladil rukou po vlasech. Ale už ne tak, jako před nějakým týdnem. Už to nebylo z lásky, ale spíše z povinnosti. Ze slušnosti. Nevěděl jsem jak dál. Nic nebylo tak, jak jsem si to představoval. Ještě minulý týden, když jsme byli spolu, jsem jí vyznával lásku. Ale teď?? Něco se zvrtlo. Už jsem necítil to, co předtím. Už jsem necítil nic. Nic nás už u sebe nedrželo, ale já nevěděl, jak jí to říct.
,,Já si nedělám srandu, myslel jsem to vážně… Poslední dobou mě napadají zvláštní věci… Nic není tak, jak by to mělo být. Přemýšlel jsem, co mě vlastně drží na tomhle světě… K čemu tu vlastně jsem…''
,,Jsi tu, protože někdo chtěl, abys tu byl, a protože já chci, abys byl u mě. Miluji tě.''
,,Já…Děkuji…'' Zatvářila se poněkud překvapeně…Takovouhle odpověď asi nečekala. Ale, kdo dostane od života to, co očekával. Ne nadarmo se říká, že život je svině…
,,Katko, já…''
,,No, tak se už vymáčkni, co tě trápí?''
,,Nevím, jak to říct…''
,,Tak začni, já se s tím nějak vyrovnám.''
Mlčel jsem…
,, To asi nebude nic hezkého, když tak otálíš…''
,,Katko, já…Už to takhle dál nejde… Nevím proč. Ale už spolu nemůžeme být…Já…Nemohu.''Rozplakala se. Tohle jsem opravdu nechtěl. Nechtěl jsem, aby to na ni působilo takovýmto způsobem. Ale stalo se. Co nadělám. Odcházím, nechávám ji samotnou, snad jí samota pomůže. Sice o tom pochybuji, ale co jiného mám dělat. Nemělo by cenu, nějak ji utěšovat. Stejně by mě neposlouchala. Potichu zavírám dveře jejího pokoje. Odcházím.
A další rána. Osud mi poslední dobou míří stále pod pás, a žel bohu, stále se strefuje. Jedna rána za druhou. Táta je v nemocnici. Prý rakovina. Doktor říkal, že nemá moc velkou naději na přežití, ale to mu nesmíme říkat. Musíme doufat…Snad…Snad se stane zázrak. Nestal se. Táta umřel dvacátého druhého prosince. Jak je možné, že se všechny špatné věci života skumulují do jednoho okamžiku a těch krásných je poskrovnu a stávají se tak zřídka?? Nevím. Dávám se do psaní. Takhle již nemohu žít.
Takhle už nemohu dál…Prosím odpusťte mi.
Vojta
Dopisuji dopis právě dvacátého čtvrtého prosince. Štědrý den. To, co se chystám udělat je sice asi ten nejhorší dárek pod stromeček, ale já již nemohu dál. Ježíšek zvoní na zvoneček, zavěšený na vánočním stromečku v obýváku. Já stojím na stoličce ve svém pokoji. Na krku oprátku. Bratr vbíhá ke stromečku, aby se podíval, co mu Ježíšek přinesl letos. Může být šťastný, že nic neví. Že nic nechápe. Matka mu řekla, že táta odjel na služební cestu a vrátí se až za dlouho.
Už nemůžu dál čekat. Pak bych to již nedokázal. Naposled se dívám z okna na hvězdnatou oblohu. Podkopávám stoličku. Cítím ostré škubnutí, a pak jen tmu. Už nepřijde nic. Jen vysvobození…
Nic není ztraceno, až na naději…
Kniha mrtvého muže…
Pane jo to je smutný, krásný, ale strašně smutný:( úplně mě to dostalo...