close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Svítá

26. listopadu 2006 v 13:06 | Vojta Černý |  Povídky
Tahle povídka je od mýho dobrýho kámoše Vojty. Moc se mi líbí, nikdy by mě nenapadlo, že by moh napsat něco tak krásnýho.
Svítá
Válka je hra, která se hraje s úsměvem. Nemůžete-li se usmívat, šklebte se. Nemůžete-li se šklebit, kliďte se jí z cesty, co vám nohy stačí.
Winston Churchill
Je tma. Slyším hlasy. Jakoby z dálky. Mluví spolu, ale já jim nerozumím. Cítím, že ležím na zemi. Nad sebou vidím oblohu. Oblohu zalitou krví…. Umírám. Proč se to stalo, proč??Přemýšlím. Nic mne nenapadá. Nic nechápu…..
Propadám se do tmy. Vidím svůj pokoj, byt kde jsem strávil celé své dětství i poslední léta protkaná spoustou vzpomínek, ale i bolestí a nespravedlnosti. Slyším, jak se ke mně kdosi blíží. Otáčím se. Otec. Jde mě určitě vzbudit.
,,Vstávej, musíš do školy!'' říká mi, zatím v klidu. Nechce se mi ještě, ale musím donutit, nemůžu přece prospat celý den. Vstávám, oblékám se. Ještě před odchodem se chci zastavit na letišti. Pracuje tam můj známý. Někdy mě bere s sebou nahoru. Miluji ten pocit, když se vznáším nad krajinou. Mohu pozorovat všechny ty maličké věci pod sebou. Je to krásné, avšak nebezpečné. Jako všechno krásné.
Z domova jsem si vzal kolo, všechny věci do školy a zamířil kvapně k letišti. Fanda už tam čekal. Byl sice vojenským pilotem, ale velící na letišti byl měkota a dovolil mu, abych s ním létal.
Postavil jsem kolo do hangáru a vydal jsem se ke startovací dráze.Fanda už seděl v kabině. Létali tehdy na krásných strojích. Nebyli sice moc výkonné, ale jejich ladné tvary, odlesky od křídel hrávaly skoro každý den velké divadlo na nebeském jevišti nad naším městem. Už jsem se těšil, jak se proletím. Sotva jsem přistoupil ke křídlu, Fanda mě odehnal. Mají důležitější věci na práci, než vozit malé kluky na výlet. To se mě dotklo. Je mi přece sedmnáct. Ještě nikdy se mnou nemluvil takovýmhle tónem. Něco asi nebude v pořádku. Odmítl cokoli říct. Musel jsem odejít.
Ještě jsem se chtěl zastavit u Jany. Každý den jsme spolu chodívali do školy. Seděli jsme spolu v lavici…. Už dlouhou dobu jsem do ní byl tajně zamilovaný, ale bál jsem se jí cokoli říct.
,,Nepochopila by to,'' myslel jsem si, ale opak byl pravdou. Cítila ke mně totéž, možná ještě víc, než já jsem byl schopen. V mém srdci pro ni nezbývalo tolik místa. Mojí největší láskou byla letadla, když se vznášela nad krajem, Pomalé dopraváky, které za sebou zanechávají bílé pruhy, když se vznášejí ve velkých výškách, i rychlí a obratní stíhači, kteří každý den pilně cvičí nad naším krajem, nad celou republikou, aby se mohli případně postavit silnému německému soupeři. Nedostali však příležitost.
Došel jsem k domu, kde Jana bydlela. Bydlela je možná silné slovo. Měl bych spíše říci, živořila. Neměla ale moc jiných šancí. Její rodina bývala poměrně bohatá, až do doby, kdy zemřela její matka. Otec se po pohřbu odebral do hospody. Zde strávil většinu času po příštích pár let a z peněz jim nezbylo nic. Zaťukal jsem na okno. Otevřela mi poměrně vysoká štíhlá dívka, s kaštanovými vlasy, které jí sahaly po prsa, s krásnýma zelenýma očima, kterýma mi zpříjemňovala veškerý pobyt ve školních lavicích. Dokázali jsme se na sebe dívat hodiny, nevím, jak ona, ale já nikdy neměl dost.
,,Ahoj,'' pozdravil jsem ji,, jdeš do školy?''
,,Promiň, Jirko, ale já dnes nemůžu. Táta je na tom poslední dobou špatně. Musím zůstat s ním.''
,, A uvidíme se alespoň odpoledne?''
,,Ráda bych, ale opravdu nevím…..''
,,Pokud budeš moct, budu na tebe čekat ve čtyři hodiny u našeho stromu.''
,,Dobře, pokusím se přijít. Ahoj……''
,,Ahoj''
Hned, jak se za ní zavřely dveře, cítil jsem, že něco, něco ve mně se hnulo. Už nedokáži dál mlčet, musím jí to říct.
Den ve škole začal poměrně normálně. Přišli jsme do lavic o půl osmé. První byla franština. Předmět, který jsem ze srdce nenáviděl, ale kterého jsem se nemohl zbavit. Dnes ale proběhl normálně. Normálně, vzhledem k posledním měsícům. Každý den nám učitelé povídali, jak musíme držet pospolu, ,,nesmíme k nám přece pustit ty německé zrůdy'', říkával nám pan profesor Pantoflík, zarytý to komunista. ,,Rozvrátily by celý národ.'' A taky se jim to povedlo.
Asi kolem jedenácté hodiny jsme slyšeli za okny gymnázia podivný rachot. Učitel nám nařídil, ať zůstaneme sedět v lavicích a sám se šel podívat, co se to děje.
Sotva však došel k oknu a vyhlédl, viditelně se zarazil. Jeho čelo zalil pot. Odstoupil a pravil nám : ,, Studenti, ta chvíle, na kterou jsem vás připravoval poslední týdny, dokonce měsíce, žel bohu právě nastala. Nesmíte povolit! Pamatujte, i jediný proutek může zastavit povodeň….. V tu chvíli jsme to už nevydrželi, a celá septima se nahrnula k oknu. Když jsem uviděl to, co před chvilkou pan profesor, nemohl jsem uvěřit, že to je pravda. Ulicí pomalu projížděly tanky, nákladní auta plná vojáků s děly, motocyklisté. Nebyla to však naše armáda. Tito byli označeni německy, na jejich uniformách, tancích, všude byl ten symbol neštěstí….Hákový kříž. Zhrozil jsem se. Okamžitě jsem vyběhl ze třídy. Na chodbě mě zastavil projev prezidenta, zprostředkovaný z rádia, přes školní rozhlas. Mluvil o tom, že se nemá nikdo bránit. Všechny vojenské jednotky mají složit zbraně. Mluvil o zármutku a neštěstí. Mluvil a mluvil, ale mi jeho slova již nic neříkala. Rozběhl k louce u které rostl náš strom, Janin a můj. Když jsem k němu přibíhal, divil jsem se, co se to kolem motá za lidi. Byli to němečtí vojáci. Nevěděl jsem, co chtějí udělat a ve chvíli, kdy mi to došlo, bylo už pozdě. Jak strom padal, padal s ním i můj svět. V tom stromu byl uschován kousek mého života. Kousek mé lásky k Janě. Kousek všeho.
Sedl na kolo a jel k Janě. Musel jsem s ní mluvit. Naposled. Zabouchal jsem. Otevřela mi. Oči měla uslzené. Vrhla do náruče.
,,Slyšelas to?'' ptal jsem se.
,,Ano'',odpověděla hlasem, ochraptělým od pláče.,,Hlavně neproveď žádnou hloupost.Slib mi to!!!''
,,To ti nemohu slíbit''
,,Bojím se, moc se bojím, o tebe'' Zahleděla se na mne těma svýma kouzelnýma očima a políbila mě. Líbali jsme se dlouho. nekonečná byla ta chvíle, kdy se naše rty střetly. Ale vše jednou končí. Myslela si asi, že mě tím uklidní. Že zapomenu na svůj plán. To se jí nepovedlo, nemohlo.
,,Nejde to! Nemůžu se vzdát svého snu. Je to pro mne moc cenné. Dnes se pokusím ukrást na letišti nějaký stroj a odletět do Polska. Vím, nemusí se to povést. Ale musím se o to pokusit. Musím! Kdybych to neudělal, do smrti bych se nenáviděl. Musím už jít. Nezapomeň na mne.''
Když jsem odcházel, věděl jsem že pláče. Nemohl jsem se však ani otočit, zamávat, nebo se jen usmát. Pak bych již nedokázal odejít. Věděl jsem to. Ale nešlo to jinak. Zamířil jsem domů. Sbalil veškeré svoje věci. Otci pověděl, co se chystám udělat. Plakal. Nezakazoval mi nic. ani mi neradil. Byl už smířený. Věděl, že by mne nedokázal přesvědčit.
K večeru jsem vyrazil k letišti.
Všude už byla tma. Ulehl jsem na zem v malém remízku u letištního plotu a čekal. Obhlížel jsem stanoviště hlídek. Všude němci! Jako neúnavní mravenci běhali kolem hangárů s věcmi všeho druhu. Ve 22:30 se všechno uklidnilo. Po ploše letiště chodilo jen několik ozbrojenců. To by bylo ideální až na ten fakt, že jsem byl najednou strašně unavený. Chtělo se mi spát. Jen na chvilku jsem zavřel oči a usnul.
Probudil jsem se zimou. Bylo půl páté ráno, ale ještě byla tma.
,,Teď nebo nikdy!'' Vstal jsem a najednou začal padat sníh. To trochu zkomplikovalo mé plány, ale musel jsem jít. Plížil jsem se podél plotu. Byl jsem si jist, že nikdo není v mé blízkosti. Přeskočil jsem plot. Běžel jsem přes dráhu k místu, kde měla za normální situace stání naše letadla. Asi uprostřed sněhová přeháňka přestala. Zalehl jsem do sněhu. Asi třista metrů přede mnou stojí jedna z našich stíhaček .
Vyskočil jsem a utíkám k ní, nedbaje ničeho kolem sebe.
Zaslechl jsem výstřel. Zněl z velké dálky. Pak se mi cosi zabořilo hluboko do zad. Ucítil jsem prudkou bolest, ale utíkal dál. Už jen 150 metrů. To musím dokázat! Nedokázal. Další výstřely přišly bez varování jako první. Nevěděl jsem, kolik jich bylo. Už jsem nemohl dál. Upadl jsem. Tvář zabořil do sněhu.
Nějakou dobu jsem ležel, pak někdo přišel a otočil mne na záda.
Viděl jsem oblohu, zalitou rudo-zlatými barvami vycházejícího slunce. Oranžové mraky, ve kterých jsem spatřil Janinu tvář. Hned na to se rozplynula. Slunce vycházelo stále výš a oblékalo do teplých barev celou krajinu.
Svítá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 domik domik | Web | 26. listopadu 2006 v 20:55 | Reagovat

Teda ten Vojta píše fakt moc pěkně!!!

2 Nicolka Nicolka | Web | 30. listopadu 2006 v 19:38 | Reagovat

tjn je dobrej :)

3 BVojtick BVojtick | E-mail | Web | 30. listopadu 2006 v 19:44 | Reagovat

Děkuji, děkuji, děkuji......

4 Nicolka Nicolka | Web | 1. prosince 2006 v 16:15 | Reagovat

:D ;) :)

5 luca luca | 12. června 2007 v 10:57 | Reagovat

nemam slov...jo to moc dobry...

6 sakura sakura | 25. července 2007 v 10:37 | Reagovat

teda já myslím že jsem se do jeho povídek zamilovala....je to nádhera jako bych tam byla s ním a prožívala to....kruci hej Vojto dej se na psaní myslím že by se tím moc dobře uživil.. =OD

7 Jessi Jessi | E-mail | 6. dubna 2008 v 14:09 | Reagovat

Téda! Tak krásné povídky , jsem už dlouho nečetla ! Vojto , měl bys ses dát na psaní. Moc ráda bych si přečetla tvou knížku ....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama