Upozorňuju že tuhle povídku jsem NEPSALA JÁ!!! Jenom jsem jí zkopčila ze této stránky a napsala jí ta šikovná dívčina, která se stará i o issabelka.blog.cz. To jenom aby to nebylo křivě přisuzováno mě, když já jsem si s tim žádnou práci nedala.

Povídka pro Maričku
Stín se zvolna vynořoval pod jejíma nohama, natahoval se, světlal a mizel v závislosti na tom, jak kráčela kolem rozsvícených lamp pouličního osvětlení. Zrodí se, protáhne se a zmizí...zrodí, protáhne, zmizí...stále dokola...
Šla. Nevěděla kam, prostě jen vykonávala monotónní pohyb. Snad pro ten pocit v nohou, pro tu touhu po pohybu, která ji nutila jít stále dál a dál nočními uličkami města... A oni šli s ní...
Jsem schizofrenní...
Mírně pootočila hlavu a pohlédla na ty, kteří šli za ní. Dav jejích lidí, přátel i nepřátel. Smáli se, mluvili mezi sebou vzrušeně i klidně, někteří plakali, jiní ni syčeli zlá slova. Byli stále s ní...
"Mariko,"
Dokončila krok a zůstala překvapeně stát. Sama v opuštěné noční ulici, uvězněná ve vlastní hlavě.
On se k nim připojil. Cítila jeho dotek na svých vlasech.
Zaplavila ji vlna vzpomínek a dávno pohřbených výčitek a obvinění. Vina-už jen to slovo je těžké samo o sobě. A dívku tížilo dvojnásob...
Chtěla utéct, jen pryč od něj, od minulosti, jen dál a pryč! Ale její vlastní nohy jí připadaly tak pomalé, tak líné...neměla možnost dostat se dost daleko...
A přesto to chtěla zkusit.
"Mariko!"
Zastavila se uprostřed mostu, na který ve svém zběsilém útěku před ním vyběhla. Nedokázala jeho hlasu odolat. Nikdy...ani tehdy, ani teď...
Skryla tvář do dlaní a toužila se rozplakat. Jako malé dítě, které už nemá sílu na další cestu, které už je zlomené.
Znovu ji pohladil po vlasech, nenechal ji být. Smířeně zvedla hlavu a rozhlédla se. Ani ji nepřekvapilo, že je na tomhle místě. Tady přece končívaly všechny její útěky před ním.
Jako ty tenkrát... pomyslela si, když pohlédla z mostu dolů. On tu také kdysi stál, s hlavou plnou neodbytných myšlenek...ty myšlenky ho nakonec donutily k něčemu, co si ona nedokázala odpustit. Teď možná měla možnost to napravit.
Dole vedly železniční tratě, jedny z těch nejdůležitějších a nejfrekventovanějších v tomto městě.
Zástup dívčiných přízraků se podezřele ztišil. Šeptaly si mezi sebou podivné věci, prstem si na ni ukazovaly a tvářily se vystrašeně i natěšeně zároveň.
"Mariko?"
Vzal ji za ruku. Nechala se jím vést, přestala uvažovat, jen dělala to, co jí radil on. Pomalu přelezla zábradlí mostu a zůstala stát na malém kousku zdiva pevně se držíc betonového zábradlí.
Nablízku tušila jeho úsměv, který ji povzbuzoval. V duchu jí zněla slova, že tohle je to nejlepší, co může udělat...to jediné, co ještě může dělat...
Pak se pomalu pustila. Její tělo se začalo zvolna nahýbat dopředu a dívčiny nehty zaskřípaly po povrchu zábradlí. Snad ji možná ještě napadlo, že tohle není její vlastní vůle...ale některé věci už vrátit nejdou... Tak jen vydechla a ztratila i ten poslední kousek pevné půdy pod nohama.
Radost, náraz, bolest... Radost...
Dopadla na bok. V setině vteřiny zaregistrovala zvuk, jako by se něco lámalo a ostrou bolest v celém těle. Pak bolest odezněla. Proč? Protože věděla, že on se směje...
Cítila, jak ji bere do svého ledového obětí. Jeho paže ji svíraly natolik pevně, že se začínala dusit. Nahoře na mostě stěží viděla zástupy svých přízraků, jak na ni mlčky hledí. Výhled jí zakryla clona z jeho dlouhých vlasů a ona pomalu zavřela oči. Těžce se jí dýchalo, nakonec to vzdala...jen tak tam ležela, v klidu, bez hnutí, na ledové zemi, které se zdála být měkoučkou poduškou...
"Bráško?"
"Mariko..."
Napsala: Liliana
Stín se zvolna vynořoval pod jejíma nohama, natahoval se, světlal a mizel v závislosti na tom, jak kráčela kolem rozsvícených lamp pouličního osvětlení. Zrodí se, protáhne se a zmizí...zrodí, protáhne, zmizí...stále dokola...
Šla. Nevěděla kam, prostě jen vykonávala monotónní pohyb. Snad pro ten pocit v nohou, pro tu touhu po pohybu, která ji nutila jít stále dál a dál nočními uličkami města... A oni šli s ní...
Jsem schizofrenní...
Mírně pootočila hlavu a pohlédla na ty, kteří šli za ní. Dav jejích lidí, přátel i nepřátel. Smáli se, mluvili mezi sebou vzrušeně i klidně, někteří plakali, jiní ni syčeli zlá slova. Byli stále s ní...
"Mariko,"
Dokončila krok a zůstala překvapeně stát. Sama v opuštěné noční ulici, uvězněná ve vlastní hlavě.
On se k nim připojil. Cítila jeho dotek na svých vlasech.
Zaplavila ji vlna vzpomínek a dávno pohřbených výčitek a obvinění. Vina-už jen to slovo je těžké samo o sobě. A dívku tížilo dvojnásob...
Chtěla utéct, jen pryč od něj, od minulosti, jen dál a pryč! Ale její vlastní nohy jí připadaly tak pomalé, tak líné...neměla možnost dostat se dost daleko...
A přesto to chtěla zkusit.
"Mariko!"
Zastavila se uprostřed mostu, na který ve svém zběsilém útěku před ním vyběhla. Nedokázala jeho hlasu odolat. Nikdy...ani tehdy, ani teď...
Skryla tvář do dlaní a toužila se rozplakat. Jako malé dítě, které už nemá sílu na další cestu, které už je zlomené.
Znovu ji pohladil po vlasech, nenechal ji být. Smířeně zvedla hlavu a rozhlédla se. Ani ji nepřekvapilo, že je na tomhle místě. Tady přece končívaly všechny její útěky před ním.
Jako ty tenkrát... pomyslela si, když pohlédla z mostu dolů. On tu také kdysi stál, s hlavou plnou neodbytných myšlenek...ty myšlenky ho nakonec donutily k něčemu, co si ona nedokázala odpustit. Teď možná měla možnost to napravit.
Dole vedly železniční tratě, jedny z těch nejdůležitějších a nejfrekventovanějších v tomto městě.
Zástup dívčiných přízraků se podezřele ztišil. Šeptaly si mezi sebou podivné věci, prstem si na ni ukazovaly a tvářily se vystrašeně i natěšeně zároveň.
"Mariko?"
Vzal ji za ruku. Nechala se jím vést, přestala uvažovat, jen dělala to, co jí radil on. Pomalu přelezla zábradlí mostu a zůstala stát na malém kousku zdiva pevně se držíc betonového zábradlí.
Nablízku tušila jeho úsměv, který ji povzbuzoval. V duchu jí zněla slova, že tohle je to nejlepší, co může udělat...to jediné, co ještě může dělat...
Pak se pomalu pustila. Její tělo se začalo zvolna nahýbat dopředu a dívčiny nehty zaskřípaly po povrchu zábradlí. Snad ji možná ještě napadlo, že tohle není její vlastní vůle...ale některé věci už vrátit nejdou... Tak jen vydechla a ztratila i ten poslední kousek pevné půdy pod nohama.
Radost, náraz, bolest... Radost...
Dopadla na bok. V setině vteřiny zaregistrovala zvuk, jako by se něco lámalo a ostrou bolest v celém těle. Pak bolest odezněla. Proč? Protože věděla, že on se směje...
Cítila, jak ji bere do svého ledového obětí. Jeho paže ji svíraly natolik pevně, že se začínala dusit. Nahoře na mostě stěží viděla zástupy svých přízraků, jak na ni mlčky hledí. Výhled jí zakryla clona z jeho dlouhých vlasů a ona pomalu zavřela oči. Těžce se jí dýchalo, nakonec to vzdala...jen tak tam ležela, v klidu, bez hnutí, na ledové zemi, které se zdála být měkoučkou poduškou...
"Bráško?"
"Mariko..."
Napsala: Liliana